Statistika

HTML kód

 

HTML kód

 

Kalendář

Kakoulima

Ta hora je kolem Konakry vidět snad odevšad. Už když se snášíte v letadle k letišti a než letadlo udělá  svůj oblouk, je na ni a celé pohoří i se sousedním Dixinem impozantní pohled. Dixin jsme zdolali na počátku období dešťů,naši průvodci i tak měli obavy, aby nás déšť nechytl nahoře a tak stále spěchali a pobízeli k rychlejší chůzi.Vystoupit na Kakoulimu po Dixinu už nešlo,neustále pršelo až do počátku listopadu. Jak přestávalo,pokoušel jsem se o ni sám,jen s přítelem Allya,který mi hodně pomohl v kontaktu s domorodci.Když selhal i můj druhý pokus o výstup a já se dostal od ´Kilométre cinq´pěšky těch dvanáct kilometrů do vesnice,odkud se vystupuje z ůdolí k vrcholu a šel ještě pár set metrů,musel jem se vrátit,protože by jsme nesestoupili do setmění.To,že tam přespíme,Allya rezolutně odmítl s tím,že tam žijí obrovští hadi a duchové. Říkám, "Allya,ty hady beru,ale ty duchy ne."ale i tak byl neoblomnej.A tak na třetí pokus jsem ji s Allya, i s jejím celým pohořím obešel...

Sotva se rozednilo,stojíme s Allya na Madině.Už několikrát jsem odtud podnikl cesty a byl v Coyah a v Mafrey,když jsem chtěl do Forrecariah.Příjíždí taxi, a vyjíždíme.Po půlhodině,mezi aeroporte a Sangoyah jsem zjistil,že nejedeme dálkovým a že zastavujeme všude."Takto se nedostaneme nikam",říkám Allya,vystoupíme a čekáme na jiné taxi.Za hodinu jsme na "Kilométre 36".Vystoupíme,protože zde končí.Za další hodinu jsme v Coyah.Vidím,že můj časový plán je narušený,ale zatím jsem klidný.Ptám se jednoho z místních,kterého znám,jestli neví kde je Kali,který měl jet s námi.Za půl hodiny se vrátí s tím, že Kali odjel do Mafrey,přijeli jsme pozdě.Říkám Allya "sežeň taxi,jedeme nahoru a nemysli si, že se teď vrátíme,to já nedělám." Allya sežene taxi,je to dodávka, samozřejmě přeplněná,sedá si dozadu a já k šoférovi,kde už sedí jeden cestující,starší domorodec,kerý se na mě radostně zubí.Začínáme stoupat na planinu,serpentinami do výšky kolem osmiset metrů z padesáti m.n.mořem.Na jedné ze zastávek šofér dolévá vodu do chladiče,která se všechna vyvařila.Můj spolucestujíci ,co sedí s nohama na motoru to nemá lehké,každou chvíli je zvedá jak ho to asi pálí i přes sandály.Auto sotva leze,jak jsme plní a v tom zjištťuji,že mám vedle své levé nohy nějaký kanystr,opřený o ten rozpálený motor.Při bližším zkoumání vidím,že je to nádrž na benzín a z té díry velikosti pěsti vede hadice do motoru.Tak proto ten smrad..  v tu chvíli ale cítím, že v zadu někdo kouří a dostal jsem strach.Pravou ruku jsem si nenápadně opřel o kličku na otevírání dveří,co kdyby,vyskočím,ale kam?Dva metry ode mne jsou srázy sta metrů.Jsem celý spocený,když jsme vystoupali ty stovky metrů až na planinu a na další zastávce vystupujeme.Pokračují do Kindie,já chci na sever do Kolaghouré.které leží na druhé straně,v údolí jiné řeky.Jdeme po planině,po levé ruce směrem jihozápad se táhne celé pohoří Kakoulimy,která odtud není vidět a přicházíme k první usedlosti.Vítají nás jen ženy s dětmi.V další vesnici,v které jsou už i palmové chýše,se s námi chtějí všichni fotografovat.Allya se s nimi baví jak se starými známými,přišel i stařešina,rozdávám první "cadeau".Nahlédnu i do jejich skromného obydlí,kam mě zvou.Po rozloučení pokračujeme v cestě,která již  začíná klesat.Sestoupili jsme opět do výšky pár desítek metrů nad mořem a vcházíme do Kolaghoré,malého městečka s malou mešitou hned vedle cesty.

Jak jsme sešli dolů do ůdolí,podíval jsem se zpět.Tak tohle zpátky nevyjdu,říkám si,kdybych se musel vrátit,nezbývá než jí tam,kam máme namířeno.Vcházíme do Kolaghouré,malé vesničky,kde žije pár desítek lidí.Hned se kolem nás sešlo několik zvědavých domorodců,hlavně dětí.Rozdáváme "cadeau",ještě mi něco zbylo. Allya se s nimi dává do hovoru,samozřejmě Susu,nerozumím ničemu."Co říkají Allya?" "Že tu mají nemocnici,ale nemají doktora,je tu hodně nemocných,malarie."  "V tomto jim nemohu pomoci, je ne suis pas médecin,nejsem doktor". Allya překládá,připadá mi z toho nějaký smutný,nebo je už tak utahaný?Když jsme si prohlédli vesnici,tak se loučíme.Z jednoho domku vyběhla žena,běží k nám a něco volá. "Zeptej se jí prosím,co chce,Allya." "Chce jít s námi." "Kam?" "Do Konakry a do Evropy." "Řekni jí,že s námi nemůže jít,že by se jí tam nelíbilo,je tam zima a samej rasista,víš co,to jí neříkej,stejně neví co to je,ty stejně asi taky." "Řekni jí,že to prostě nejde." Ta hezká domorodka je velmi zklamaná a vidím,že jí je do pláče. Ti lidé by tak chtěli utéct z té bídy,ale nemají kam,Konakry je přelidněné.Ještě udělám pár fptografií a pomalu odcházíme,všichni nám mávají a děti nás doprovázejí až do zatáčky cesty. Přicházíme na rozcestí,dáváme se tou cestou,co zabočuje vlevo,vpravo vedou určitě do vnitrozemí.Podle mapy se nemohu řídit,ty cesty v tomto měřítku neexsistují.Ta řeka tu někde musí být před námi ,já ji slyším a musí téct ke Kilometru cinq.Když půjdeme souběžně s ní,tak tam musíme dojít.Nikde žádný rozhled,cesta je zarostlá vegetací,ale je udržovaná.Jdeme jak v tunelu,tak stromy zakrývají výhled.Jdeme asi tři hodiny,z cesty občas vybočí nenápadná pěšinka.U jedné se zastavím,zajímá mě kam tak asi vede.Jdeme po ní a po chvíli přijdeme na palouk,na břehu řeky,kde stojí pár chýší.Domorodci jsou překvapeni naší návštěvou,dáváme se s nimi do hovoru .Je tu jen pár dospělých a hlavně děti. "Allya,co si mě tak prohlížejí a proč se pořád smějí" povídám,když mě drží za každou ruku dvě,tři děti."Ještě nikdy neviděli bělocha,Paul." "Aha." Jedna z žen právě rozčesává jedné z dívenek vlasy do malých čtverečků a pak jí z nich plete copánky .Vypadá to moc hezky a také to dá dost práce.Na chvíli se s nimi posadíme,Allya překládá,dobře si s nimi rozumí.Pozvali mě i  do svého skromného obydlí .Prohlédl jsem si to,poděkoval a jak jsme se loučili, zeptal jsem se na cestu,kam máme namířeno,vrtí však hlavou,o našem cíli Kilometru cinq neví. Allya to bere klidně,zdá se,že mi věří,když mu říkám,že to musí být necelých dvacet kilometrů."Allya,nemohu jim dát žádné "cadeau",už nic nemáme,všechno jsme rozdali."  říkám."Ti lidé by chtělim obdarovat  tebe,Paul." "To nejde, vždyť nic nemají!" "Chtějí ti dát "kain-si,"buráky,co zde pěstují."A tak mi naplnili celý batoh buráky,co zde pěstují na svých malých políčkách na ůbočí hor.Děkuji jim"alanuali",susu,pár slov jsem se od Allya naučil a odcházíme na hlavní cestu. Jdeme asi hodinu,když potkáváme domorodce,který osekává větve co zasahují na silnici.Asi cestář,napadá mě,proto není cesta zarostlá vegetací.Během hovoru se ho zeptám"Kakoulima?" "Oui",odpoví,ale nebyla to ještě ona a pak mi to došlo,že tak říkají celému pohoří.Jdeme dál,cesta se klikatí,občas je v zatáčce vidět vrchol a v tom mě něco napadlo,takový divný pocit.Zvedl jsem obě ruce před sebe a zjistil jsem,že je mám obě oteklé,jakoby nafouklé.Zůstal jsem stát s rukama před sebou,dívám se na ně a ptám se Allya"que-est ce qui se passe"?co to je?"Allya vrtí hlavou,neví,

 
Poslední aktualizace 21.02.2012